Chtěl bych se protentokrát oprostit od veškerých předsudků o nu-metalu nebo úvah o tom, zda by nebylo správnější ho nazývat pop-metalem, či zda jde jen o módní vlnu, která stejně brzy vyšumí. Německá skupina 4Lyn je v dnešní době podle zahraničních materiálů nejúspěšnější nu-metalová skupina starého kontinentu otevřeně přiznávající příslušnost ke skupinám Linkin Park, Limp Bizkit, či Crazy Town. To, že nejde jen o nafouknutou bublinu, ilustruje fakt, že má skupina již 6 profesionálních videoklipů okupujících MTV a Vivu a podíl na soundtracku k filmu xXx. Druhá hvězda večera Artery platí za nejznámější bulharskou skupinu, která byla ke shlédnutí na loňském festivalu Trutnov hned po Sepultuře. Čtyřlístek v Plzni doplnily české Hraczki a The Switch.

Že vůbec na International Music Pudding 2003 půjdu, jsem se rozhodl až v den konání koncertu s tím, že mě k tomu spíše dotlačily okolnosti nežli skupiny samotné. Teď již vím, že kdybych se rozhodl jinak, asi bych si to ještě dlouho vyčítal. Začátek koncertu byl avizovaný na osmou hodinu, ale tou dobou bylo Divadlo pod Lampou ještě poměrně dosti prázdné. Sál se zaplnil kolem půl deváté a první skupina na sebe nenechala dlouho čekat.

Hraczki nastoupili na podium, rozeznělo se intro a hudebníci ve strnulé póze se zvláštními výrazy v obličejích vyčkávali chvílí příštích. Kdo rozhodně zaujal, byla culíkatá holčina, oděná do školní uniformy s paličkami v ruce u bicích vzadu a stále poťouchle se tvářící zpěvák Pavel Kašpar a pak opravdu do všech stran dobře rostlý první kytarista vpředu. Vpravo pak pultík s gramofony, obsluhovaný Martinem Zajacem, který vydatně sekunduje i u zpěvu dále pak funky basák a druhý kytarista, kteří byli celé vystoupení tak trochu schovaní za první linií hudebníků. Hudba, kterou Hraczki rozhoupali i většinu zúčastněných vlasatých metalistů s mikinami typu Dimmu Borgir, nezůstávala nic dlužna jejich názvu a rychle mazala hranice mezi hudebními žánry. Vtipné odlehčené texty, časté funky části písniček, do kterých ostře vpadávala hutná distorze kytar, vtipné průpovídky zpěváka, u jehož projevu a mimiky mě častokrát napadlo, že je celkem škoda že se ten člověk nevěnuje spíše herectví.

Celé vystoupení vyústilo do části, kdy se skupina zřekla nástrojů, všichni se postavili do jedné řady s pažemi na prsou a pohupovali se do rytmu, puštěného ze smyčky. Vždy po chvíli se smyčka zastavila a nastalo kejhání, kvíkání, hýkání, pípání a pískání a jiné roztomilé pazvuky. Hraczki v tu chvíli vytáhli plastikové kachničky a jim podobnou zvířenu, kterou skrývali v rukách a nadšeně na všechny kejhali, kvíkali, kníkali, hýkali a pípali. V tu chvíli byla půlka klubu v předklonu, svírajíc si svoje bránice. Ono vidět mohutného dvoumetrového kytaristu ve středních letech oděného v černém, jak svírá v masivně pokérované ruce gumové zviřátko a s fanatickým výrazem ve tváři ho zmačkává a nebohá hračka zděšeně kvíká – to opravdu není jen tak. Po této kulturní vložce se mohlo zase pokračat v produkci hudební. Byla představena další žena ve skupině, které bude věnováno album plánované na podzim. Tou byla madam Ža-a-ba (plyšová hračka, která celou dobu ležela na stolku s gramofony), se kterou v náručí odzpíval Pavel Kašpar celou jednu písničku. Hraczki tedy předvedli originální vtipný a hlavně velmi živelný crossover, okořeněný místy Dj-skými skreči a hereckými vložkami zpěváka.

Set, který následoval, patřil příbramské nu-metalové čtveřici The Switch, která podle mnoha hlasů patří do špičky své kategorie v Česku. Skupina před nás předstoupila v tradičních bílých oblecích, které ve mně vždy, když je vidím, budí dojem protichemických skafandrů. V kombinaci s barevným osvětlením podia se rozpoutala fosforeskující hra světel a barev na každém z hudebníků. Po menším instrumentálním intru zazněly v úvodní části skladby Sun, Závoj, Slast a další. The Switch kombinují skladby s texty českými i anglickými a je to jedna z mála skupin, kde mi čeština ve skladbách tak markantně nevadí jako u jiných. Hudba se v mnoha ohledech hodně blíží skupině Deftones. Znatelněji se odlišuje hlavně zpěvem a hlavně brilantními basovými linkami, neboť na tomto poli působí v The Switch opravdový mistr svého oboru. Navíc se u basy často používá zkreslený nabustrovaný zvuk úžasně znějící při slapu, což dává hudbě trošku originálnější ráz, ale ani ostatní nástroje nezůstávají pozadu. Místy uhekaný, místy vyřvaný zpěv jen ojediněle přecházející do čistě melodických vod ojediněle s vykuleným klukovským výrazem ve tváři doplňuje nově i kytarista. Ačkoliv na jiných akcích patří vždy The Switch k vrcholům, co se divokosti kotle týče, teď na mě lidi pod podiem působili trochu méně aktivně než jindy.

Následovala menší pauza, kdy se přestavělo podium, na kterém se začali míhat opravdu podivné postavy. Nejdříve byl k vidění klučina, kterému jsem hádal něco kolem patnácti let (později jsem zjistil že jsem to odhadl přesně), který si nejdříve pohrával s kytarovým aparátem, ještě v době kdy The Switch opouštěli prkna. Poté tento mladíček s vyholenou hlavou, na které dominoval jen dlouhý šlahoun obarvený zčásti načerveno a dva malé růžky téže barvy, překvapil tím, že si přitáhl sedmistrunnou Ibanezku, která byla jen o něco menší nežli on sám. Dále se tu vylouply tři hustě potetované zvláštní existence. Největší z nich si začal upravovat bicí soupravu, nejstarší si podlaďoval pětistrunnou baskytaru a nakonec člověk ve vojenských kalhotách s obrovskou kérkou „ARTERY“ si přinesl jihovýchodní tradiční nástroj podobný loutně zvaný bouzouki a láhev plzeňské dvanáctky. Musím uznat, že kdybych tuhle trojku potkal proti sobě sám někde v noci na ulici, asi rychle změním směr. Artery v současné době patří mezi nejúspěšnější skupiny Bulharska, ale v současnosti žijí její členové v Amsterdamu. Jejich pozici ilustruje například post hvězdy číslo dvě na loňském Trutnově, kde vystoupili hned po Sepultuře. Skupina vznikla již v roce 1989 v Bulharsku a dříve se pohybovala spíše ve vodách hardcorových, do kterých míchala trochu bulharského hudebního folklóru. Dnes skupina výtečně mixuje novou vlnu metalu ve stylu System Of A Down s tradiční balkánskou hudbou, kde v tomhle směru daleko překračuje již dříve zmiňované Systemy. Při tom všem nemám dojem, že se snaží někoho kopírovat, ale prošlapávají si vlastní cestu ke své tvorbě. A daří je jim to více než dobře.

Ale zpět ke koncertu samotnému. Koncert začal pěkně říznou skladbou In your fuck, u které se dala opět nejméně polovina z dvou set lidí v klubu do pohybu. Zaujal mě opět malý Clyde, který se ke kapele připojil již ve svých třinácti letech (tj. v roce 2000). Za prvé mě celkem překvapil jeho vysoko položený agresivní hlásek, který mi zpočátku připomněl Dannyho z Cradle of Filth. Za druhé bylo skvělé pozorovat jeho pódiový projev. Skákat skoro celý koncert s jeho tělesnou konstitucí, a to ještě s velkou sedmistrunkou, která musela být zákonitě ještě před dvěma roky minimálně stejně velká jako on, ale spíš větší, je nadlidský výkon. Další pecka přišla, když frontman Yanko Brekov otevřel po první písničce ústa. Ozvala se z nich totiž poměrně kvalitní čeština. Inu, říkal jsem si, naučili se pár českých frází. Z tohoto omylu jsem byl vyveden, když začal tvořit složitější věty a reagovat na poznámky z pařícího davu pod sebou. Vrcholem byl pokus o zazpívání jedné z českých lidovek, po kterém byl dlouho zaslouženě aplaudován. Později jsem se dozvěděl, že jsou na české publikum zvyklí z pražských klubů a jejich CD je dokonce také nahráváno v Česku. Již v půlce koncertu mě už pěkně začalo štvát, že stojím na straně s fotoaparátem v ruce a závistivě hledím do hledáčku na opravdu divoký kotel pode mnou. Zhruba ve třech čtvrtinách koncertu se to již nedalo vydržet, a tak foťák putoval do rukou jiných a já do předních řad před podiem. Atmosféra byla vynikající. Artery i přes svůj drsnější vzhled působili jako pohodoví lidičkové, z jejich hudby vyzařovala upřímná energie, pódiové nasazení bylo skvělé a hudba samotná mě oslovila natolik, že první věc, kterou jsem po koncertě udělal, byla ta, že jsem pelášil koupit si jejich CD. A dnes, když je v těchto chvílích poslouchám, musím konstatovat, že to byla jedna z mých nejlepších investicí.

Nastoupit měla hlavní hvězda večera – hamburští 4lyn. Když jsem zjistil, že tahle skupina bude hrát v Lampě, celkem mě to udivilo. 4lyn v sousedním Německu vyprodávají velké haly, kde na koncertech bývá ochranka a zábrany, aby přímo ke skupině fanoušci nemohli. Mají za sebou již pěknou řádku profi-videoklipů a kupříkladu titulní melodii filmu xXx. O skupině řada zahraničních periodik tvrdí, že v ledačems své vzory (Linkin Park, Limp Bizkit…) i překonává. Na pódium se zatím vyhoupl člověk s nápisem 4lyn na bundě a začal upravovat mikrofony, aparáty apod. Zanedlouho se objevil i bicista Sascha, kytarista Russo a baskytarista Biggdee a začali se zabývat svými aparáty. Zejména baskytarista mě zaujal svojí kolosální postavou. Po tom, co se z pódia odstranily všechny záležitosti, které nebyly nezbytné pro hraní, nastoupila skupina v plné síle. Hned v úvodních několika skladbách jsme se mohli dočkat klipovky Me vs. Me ze soundtracku xXx, která nastartovala několik prvních řad. Skupina nastoupila celá v černém, jen zpěvák Ronnie „Braz“ nastoupil s červenou kravatou, kterou si však po několika úvodních písničkách strhnul. Co jsem sice očekával, ale stejně to na mě zapůsobilo, byla profesionalita a suverenita, která ze čtveřice sálala, nikde ani náznak zaváhání či nervozity. Mezi jednotlivými písničkami probíhala živá komunikace mezi 4lyn a lidmi pod podiem. Kupříkladu když se Bigdee napil z obrovské dvoulitrovky vody z publika se ozvalo „Wasser Wasser!“, po čemž rozměrný baskytarista zapátral pohledem po diváctvu, kdo že se to dožaduje občerstvení a vodu mu podal. Ronniemu zase pařící dav narážející do podia neustále posunoval odposlechy, takže si je každou chvíli jistil nohou. Nakonec uznal za nevhodnější nechat je postrčit tam, kam na ně už lidi pod ním nemohli. Po písničkách se téměř vždy snažil nějakým způsoben navázat kontakt s publikem. Jediný kdo z celé skupiny působil poněkud zdrženlivě byl kytarista.

Zvuk měli 4lyn asi nejlepší, což bylo tím, že od první skupiny byly aparáty i celkový zvuk nařízen přesně na míru 4lyn. Co se hudby týče, více než Limp Bizkit jsem si v mnoha částech koncertu vzpomněl na skupinu Papa Roach a jen ojediněle na Linkin Park. Na přání jednoho mladíka z předních řad byla zařazena i jedna cover verze od Ramones. Samozřejmě zazněly písničky jako Whoo, Pearls and Beauty a většina písniček z aktuálního alba Neon, na jehož propagaci původně turné vzniklo. Skupina se samozřejmě nevyhnula ani tomu, že se několikrát některá z postav z davu vyhoupla na podium s tím, že si chce taky něco vřísknout do mikrofonu. Poprvé jsem si všiml, že to Ronnieho trochu překvapilo, ale nakonec to bral poměrně s nadhledem. Ke konci se kolem nejbouřlivějších pařičů vpředu vytvořilo trochu uctivého místa a nepomáhaly ani apely od skupiny, aby se lidé přisunuli blíž. On kotel ke konci koncertu byl opravdu hodně divoký, takže se ani nedivím těm, co nechtěli být obtěžováni neustálými prudkým nárazy nebo pády lidí z kotle. Trochu bylo vidět, že by 4Lyn asi slušelo větší pódium a že již trochu odvykli hrát v „menších“ klubech. Na druhou stranu mi přišlo, že je baví právě to, že si museli získat plný klub, který je z velké části neznal, na svoji stranu. A to se jim povedlo na víc jak sto procent. Také bylo vidět, že právě určitá bezprostřednost lidí, kteří jim zdaleka neprojevovali takovou úctu, nebál bych se říci i servilitu, na kterou jsou zvyklí z domácího Německa, je provokuje k otevřenějšímu výkonu. Závěrem musím říci, že šlo o opravdu výjimečný zážitek a nejlepší koncertní akci za poslední dobu.